Petr Slavík, fotograf

& JEHO BLÍZKÁ SETKÁNÍ

645

Srdce muže, s nímž si budeme v tomto čísle povídat, patří divoké přírodě. Je to muž, který svým fotoaparátem mistrovsky zaznamenává jedinečnost a okázalost divočiny. Za své fotografie obdržel řadu mezinárodních ocenění. Jeho fotografie se staly i součástí knižního výběru The world’s best images 2014. Mohl by vyprávět mnoho příběhů z cest, které jsou plné lásky k přírodě i jejím obyvatelům. Za získáním nejlepšího záběru jsou mnohdy hodiny čekání ve člunu na jaguáří řece, zamrzlém jezeře nebo v temnotách filipínských pralesů, anebo jen tiché naslouchání v dlouhé africké noci a vyčkávání na ten správný okamžik.


Jak a kdy to vlastně začalo? Tvůj sen vyjet a přiblížit se přírodě?

Myslím, že někdy v dětství. Když jsem se zamiloval do představitelky Joy Adamsonové ve filmu o lvici Else. Pak jsem všude tvrdil, že budu strážce rezervace v Africe. Tehdy to působilo dost komicky. Většinou se mi všichni smáli. V roce 1990 jsem se lehce dotkl afrického kontinentu, jen jakoby okrajem boty. Dojel jsem stopem na jih Španělska a trajektem do Ceuty. Pak mi došly peníze. O dvanáct let později jsem chtěl vylézt na Kilimadžáro. A když Afrika, tak i safari. Půjčil jsem si foťák a z těch příšerných snímků udělal vernisáž s dražbou. Tak jsem vlastně začal obráceně. Nejdřív výstava a pak jsem se začal učit fotit. Učím se vlastně stále.

Jakým druhům zvířat patří největší pozornost tvého objektivu?

Věnuji se hlavně šelmám. Obdivuji jejich dokonalost. To ale nejsem sám, stačí se mrknout na značky aut. Člověka šelmy vždycky fascinovaly. Směs strachu a obdivu. Já k nim cítím obrovský respekt. Pracoval jsem téměř se všemi velkými šelmami světa. V divočině i kontaktně, se zvířaty připravovanými pro filmování. Je to nepopsatelný pocit, když jste několik desítek centimetrů od čtyřsetkilogramového medvěda nebo uprostřed smečky vlků. Někdy to ale i bolí. Když vás vlk chytne za předloktí, máte pocit, že vám někdo drtí ruku ve svěráku. Ale zatím mám končetiny všechny – asi jim nechutnám! 

Pamatuji si, jak jsi při jedné vernisáži řekl, že nikdy nechceš zapomenout na to, proč to vlastně děláš? 

Hovořil jsem o šelmách, ale věnuji se i ohroženým druhům. Je to mé poděkování přírodě, že mi umožňuje zažívat nezapomenutelné chvíle uprostřed divočiny. V rámci vernisáží pořádám dražby fotografií. Výtěžek
pak putuje na pomoc chovu ohrožených druhů v zoologických zahradách nebo podporuje projekty českých vědců přímo na lokalitách, kde daný druh žije. Někdy se podobných projektů i osobně účastním. Velmi často se ale z podobných cest vracím bez fotografií. Vzácné druhy se fotí velmi složitě, zvlášť v pralesích. Měsíc jsem trávil v džunglích Bornea, abych vyfotil vzácného primáta, a nemám jedinou fotografii. To k téhle práci taky patří. Potřebujete štěstí.

Jsme gastronomický časopis, nemohu se proto nezeptat. Když se nacházíš tak daleko někde v končinách divočiny, kdesi v Africe či Amazonii, co jíš? Víš předem, kde se na svých cestách zastavit, nebo dbáš na perfektní zásoby a tam kdesi sníš o pořádném steaku?

Dnes už v podstatě vím, kde mě co čeká.Africké lodge mají většinou výbornou kuchyni, naprosto přizpůsobenou evropskému či americkému turistovi. Když jsme v Botswaně natáčeli dokumentární sérii Ve stopě predátora, byli naši kuchaři se dvěma hrnci schopni večer servírovat i čokoládový dort. Navíc byl skvělý. Ale stalo se mi, že jsem se v roli kuchaře ocitl i já sám. To když jsem o Štědrý den vařil v indiánské vesnici v Amazonii guláš z tapíra. Průšvih byl, že maso bylo naložené v soli, tak jsem ho musel nejdřív vařit, abych ho soli zbavil. Jak chutná guláš z vařeného masa, si dokážete představit… vlastně nedokážete. 

Pokud by čtenáři toužili pokochat se tvými fotografiemi, kde je mohou vidět? Chystáš nějakou výstavu nebo kde je možno zakoupit tvé knihy?

V současné době je na trhu moje třetí kniha. Jmenuje se Blízká setkání a je vlastně o příbězích fotografií. První dvě knihy byly čistě obrazové publikace. V Blízkých setkáních může čtenář nahlédnout do zákulisí fotografie přírody. Jaké to je na řece v Pantanalu nebo co jsem cítil v sibiřské tajze při čekání na největší kočku světa. Velkou výstavu plánuji na leden do Kladna. 

Děkujeme za rozhovor.

(LCI 6/2017)

 

Mohlo by Vás zajímat Více o autorovi