Pavla Gomba

nejlepší jídla jsou ta nejjednodušší

332

Již mnohokrát jí šlo o život, prožila množství okamžiků, kdy pocítila skutečný strach, o kterém by mohla vyprávět dlouhé hodiny. Přesto již téměř dvě desetiletí bojuje za práva dětí, které to potřebují. Na univerzitě vystudovala finance, ale osud s ní měl zcela jiné záměry. S penězi sice pracuje, ale úplně v jiných končinách světa a za dosti dramatických okolností. Pavla Gomba, ředitelka UNICEF ČR, bojuje za práva dětí i v oblastech, kam se mnohé z humanitárních organizací vůbec nedostanou, neboť Unicef je organizací apolitickou. Nicméně bez přizpůsobení se
místním poměrům by to asi nešlo, je třeba pohybovat se nenápadně a zapadnout mezi ostatní. Je mi velkou ctí vyslechnout si její vyprávění a požádat ji o možnost dozvědět se, jak i my ostatní bychom mohli na dálku dětem pomoci.


Prozradíte nám, jaký byl hlavní důvod, pro který jste se rozhodla pracovat pro Dětský fond OSN – UNICEF? Jak jste se k této práci vůbec dostala?

Byla to vlastně velká náhoda. Během studií jsem pracovala jako analytik na Nizozemské obchodní komoře a o své budoucnosti jsem měla úplně jinou představu, chtěla jsem pracovat v bance nebo nějaké mezinárodní finanční instituci. Po dokončení školy jsem ale absolvovala praxi na magistrátu ve městě Masvingo v Zimbabwe a to hodně změnilo můj pohled na svět, moje hodnoty. Při setkání s dětmi ulice jsem si uvědomila, kolik je na světě strádání a problémů, které se však dají řešit. Takže když jsem po návratu do Česka uviděla inzerát UNICEF, neváhala jsem ani chvilku. Věděla jsem, že přesně to chci dělat. A další náhodou mě tehdy mezi spoustou uchazečů vybrali – dnes jsem za tyto „náhody“ vděčná.

Nikdy jste nelitovala, nebo jsou občas chvíle, kdy přemýšlíte, že by bylo lepší si tenkrát zvolit jinou pracovní cestu? 

Naopak. Čím déle člověk tuto práci dělá, tím více rozumí souvislostem, proniká hluboko pod povrch věcí. A také má možnost vidět výsledky své práce, což je pro mě největší motivací. 

Afrika. Mnoho lidí má představy především o nádherné přírodě tohoto kontinentu, vy jste se ale ocitla v místech trpící chudobou a nemocemi. Dokážete si přesto zachovat i vzpomínky na něco hezkého v tomto velkém koutě světa? Čím vás Afrika a i jiná místa světa, kam jezdíte pomáhat, nejvíce naplňují?

Občas se dotýkám extrémních příběhů, osudů, ze kterých mrazí a navždy ve vás zůstávají. Rozhodně ale nemohu říct, že by moje práce byla smutná nebo depresivní. Lidé mají úžasnou schopnost i v těch nejtěžších situacích neztrácet naději, zachovat si smysl pro humor. Při různých kulturních střetech jsem prožila také spoustu veselých situací. Na Africe mě nepřestává udivovat její obrovská rozmanitost. Tak jako v Evropě máme tak rozdílné země, jako jsou třeba Albánie a Švédsko, tak odlišné jsou národy i v Africe. Afrika se neuvěřitelně rychle mění a rozvíjí, až mám někdy chuť šlápnout na brzdu, aby se neztratilo to, co je na tomto kontinentu unikátní. Pokrok ale není možné zastavit – nikdo nechce žít ve skanzenu pro turisty. Na svých cestách se většinou nedostanu na žádnou památku nebo turistický cíl, zato se setkávám s místními lidmi, pobývám v jejich domovech, mohu poznat jejich reálný život a to je nesmírně obohacující. Když například vyrážíte v pět ráno, ještě za tmy a mlhavém oparu, na čajovou plantáž ve Rwandě a představíte si, že lístky, které tam místní ženy nasbírají, se dostávají až do našich čajových hrníčků, vnímáte to spojení, pocit sounáležitosti s lidmi, které… více se dočtete v čísle 2/2018

Objednat

Mohlo by Vás zajímat Více o autorovi