Jak chutná Německo – městečko hraček Seiffen

205

První zmínka o horské vesničce na saské straně Krušných hor pochází z roku 1324. Podle dochované listiny se zde podél potoka těžil cín. Jednotlivá naleziště měli horníci propachtovaná a cín těžili na vlastní náklady. Těžba byla nesmírně náročná a často moc nevynášela, a tak se horníci museli řádně ohánět. Rodiny měly ke svému nalezišti zpravidla ještě malé hospodářství pro vlastní obživu a každá možnost přivýdělku byla vítaná. Horská vesnička se rozrůstala jen velmi pomalu, určité oživení přišlo až v 16. století s proražením štoly, která odvedla vodu z nalezišť a umožnila využití vodního živlu. Na potoce vzniklo postupně několik vodou poháněných bucharů, které rozbíjely vytěženou horninu. 

Po třicetileté válce přišli do obce vyhnanci z Čech, ale těžba cínu nebyla schopná uživit narůstající počet obyvatel. Část horníků tak byla nucena od těžby přejít ke zpracování dřeva. Vodní sílu využili pro pohánění soustruhů a začali vyrábět misky, lžíce, talíře či vřetena. 

Hlavním zdrojem obživy obyvatel Seiffenu ale nadále zůstávalo hornictví. Po roce 1750 začala prudce klesat výtěžnost, v roce 1772 byla dostupná ruda vytěžena. Nouze donutila horníky stále více se zabývat zpracováním dřeva. Z původních třiceti bucharů na potoce byly některé zastaveny, ale většinou se místo nich roztáčely soustruhy. Poměrně brzy začali místní kromě domácích potřeb vyrábět i dřevěné hračky. Na jejich výrobu stačilo i malé množství dřeva, nemuselo být dokonce ani moc kvalitní. Šikovných lidí bez práce bylo v obci stále dost. Do výroby se navíc zapojily celé rodiny, bylo zapotřebí umu zručných hospodyněk, drobných dětských prstíků i klidné trpělivosti starších členů rodiny. V roce 1760 se již ze Seiffenu vypravovaly karavany koňských potahů naplněných osobitými výrobky krušnohorských obyvatel do Norimberka, jenž byl středem evropského obchodu s hračkami. A roku 1784 byl už zaznamenán dokonce první export do zámoří.


ZÁCHRANA V PODOBĚ HRAČEK

I když tradice hornictví v životech místních obyvatel zůstává stále silně zakořeněna, za zachování vděčí celá obec výrobě dřevěných hraček. A k hračkám se postupně přidávala i typická krušnohorská vánoční výzdoba, která je dodnes hlavním výrobním artiklem a lákadlem Seiffenu. Dalším rozhodujícím milníkem byl přechod na výrobu profilovaných okruží. Nebylo již nutné vyřezávat každou ovečku do betlému samostatně, z jednoho okruží rodina vyrobila poměrně rychle celé stádečko ovcí. Seiffenští se chopili své šance bez váhání, z dobových dokumentů vyplývá, že zatímco v roce 1771 se výrobou hraček zabývalo 27 místních obyvatel, v roce 1868 již hračky byly zdrojem obživy 937 z 1438 obyvatel. V roce 1852 zde dokonce pro budoucí výrobce hraček vznikla odborná škola. 

Zajímavý obrat nastal ve dvacátém století, kdy došlo k nárůstu cen dřeva, ale především ke změně celních předpisů. Clo se nově neodvíjelo od množství zboží, ale od jeho váhy. Vozy naložené těžkými dřevěnými hračkami byly zatížené vysokým clem. Jak na to reagovali místní? Prostě zmenšili hračky. Jeden zdejší výrobce šel až tak daleko, že začal dělat celé pokojíčky pro panenky v krabičkách od sirek. Dodnes je můžete obdivovat v místním Muzeu hraček.

 

NOVODOBÁ HISTORIE

Dvacáté století přineslo do Seiffenu elektrifikaci a v roce 1920 zde vzniklo při hračkářské odborné škole i Muzeum hraček. Místní výrobci se snažili prezentovat své vánoční zboží společně, v roce 1937 získaly dřevěné výrobky ze Seiffenu na Světové výstavě v Paříži zlatou medaili. Po druhé světové válce bylo ale vše v troskách, soudruzi v NDR v roce 1972 zestátnili všechny podniky zaměstnávající nad deset lidí a v Seiffenu zůstal osud tradice výroby ze dřeva v rukou několika rodin, které řemeslo provozovaly jako rodinnou výrobu. Naštěstí vytrvaly a po pádu Berlínské zdi je tradice stále ještě živá a především životaschopná. O tradiční, a především ručně vyráběné dřevěné vánoční dekorace je ve světě zájem, a tak se Seiffen pomalu probouzí jako z dlouhého spánku. Dnes zde najdete na sto manufaktur, dílen, dílniček a obchůdků. Některé mají nezaměnitelný rukopis, všechny ale mají jedno společné – lásku k tradici, ke dřevu a poctivé ruční práci. Mnohé výrobny nabízejí prohlídky přímo v provozu, kde můžete z bezprostřední blízkosti sledovat, jak vzniká pyramida nebo louskáček. Prodejny mají vkusně naaranžované výlohy, dřevěné figurky jsou v průčelí domů, i na ukazatelích názvů ulic. Tady tradici vážně neuniknete. Za prohlídku stojí Seiffen kdykoli, ale tu nejkrásnější vánoční atmosféru zde zažijete od prvního dne adventu do 6. ledna.

 

SYMBOLY SEIFFENSKÝCH VÁNOC – VÁNOČNÍ PYRAMIDY

Symbolem krušnohorských Vánoc je bezpochyby vánoční pyramida. Najdete ji v každé německé rodině. Jde vlastně
o malý dřevěný kolotoč, který se otáčí podle své osy, poháněn proudem teplého vzduchu ze svíček. Na jednom až třech patrech defilují výjevy z vánočního příběhu, andělé, ovečky a také horníci. Klasické pyramidy jsou čistě dřevěné
se svíčkami, oblíbené jsou i barevné varianty laděné do bílo-modré kombinace, a moderní provedení je vybavené
elektrickým motorkem a svíčkami. Velkou venkovní pyramidu najdete zpravidla také jako ústřední motiv na každém německém adventním trhu. Ptáte se, proč jsou na vánoční ozdobě kromě Ježíška a andělů i horníci? Protože ji vymysleli zchudlí krušnohorští horníci a nejde o nic jiného, než o malý model žentouru, který se v šachtách Krušných hor používal od 15. století k transportu vytěžené horniny na zemský povrch. Jen ho místo koňské nebo lidské síly pohání teplý proud vzduchu ze svíček.

 

VÁNOČNÍ OBLOUKY

Dalším symbolem německých Vánoc je oblouk do oken. Vrchní část oblouku bývá osvětlená, na spodní základně jsou opět ze dřeva vyřezané figurky z vánočního příběhu, výjevy ze zimní přírody nebo skupiny andílků. Opět jde o hornickou tradici, oblouk je odkazem na vchod do štoly osvětlený hornickými lucernami. Seiffenští výrobci hraček byli původně horníci, proto zobrazovali to, co znali a co bylo jejich srdcím blízké.

 

LOUSKÁČEK

Postava louskáčka, který rozbíjí ořechy mocným stiskem svých dřevěných čelistí, nepochází původně z Krušných hor, ale z Alp. První dřevěné figury louskáčků se objevují v Berchtesgadenu kolem roku 1650. Do Krušných hor přicházejí tyto postavičky v druhé polovině 19. století a hned se tu zabydlují. Zatímco v jižním Tyrolsku představují louskáčci většinou veselé figurky z lidu, ti krušnohorští jsou představitelé vyšších vrstev a nositelé moci. Představují vojáky, četníky a krále, jejich mocná čelist budí respekt. I když částečně se najdou i louskáčci jako karikatury, po bitvě u Lipska byl velmi oblíbený louskáček Napoleon, později Bismarck a dnes naleznete mezi nabídkou louskáčků i samotnou anglickou královnu. Dřevění louskáčci byli dříve běžně používaným nástrojem v domácnosti, později byli barevně malovaní louskáčci považováni za hračky pro děti. Dnes to je v německy mluvících zemích jeden ze symbolů Vánoc a sběratelský artikl. Pravý krušnohorský louskáček ze Seiffenu je dodnes plně funkční, jeho dřevěné čelisti si poradí s každým ořechem, i když mu na trhu konkurují levnější kolegové z Číny. Těm však lze svěřit maximálně buráky. 

KOUŘÍCÍ PANÁČEK

Oproti alpskému louskáčkovi je kouřící panáček pravý rodák z Krušných hor. První zmínka o něm pochází z roku 1830, a to už je zmiňován jako krušnohorská vánoční tradice. Jde zpravidla o dvoudílnou figuru vysoustruženou ze dřeva listnatých stromů. Vrchní díl je dutý a nasazuje se na spodní část. V útrobách panáčka se pálí kousek purpury nebo „františek“, kouř stoupá vzhůru a vychází otvorem v puse panáčka, který vypadá jako náruživý kuřák. Oproti louskáčkovi znázorňují kuřáci obvykle postavičky z řad obyčejného lidu, představitele nejrůznějších řemesel. Alternativou kuřáků jsou i domečky, jimž se kouří z komína, parní lokomotiva nebo třeba model kachlových kamen. Jejich původ s úsměvem osvětluje pan Hübsch z manufaktury Glässer: „Když jsme po roce 1990 začali exportovat naše zboží do USA, bylo tam zrovna v plném proudu hnutí proti kouření. Kouřící panáček jako symbol Vánoc nepřicházel pro Američany v úvahu. Ale výjev u kamen nebo kouřící kanon nebyl problém…“ Seiffenští se bez problémů přizpůsobili jako ostatně již několikrát předtím a američtí kupci si postupně zvykli i na kouřící postavičky.

Mohlo by Vás zajímat Více o autorovi