Editorial 2/2018

410

Naučit se říkat ne

Snažím se, aby každý můj úvodník přes všechna má vážná zamyšlení byl veskrze pozitivní, přesto se nevyhnu faktu, že duben je pro mne měsícem, kdy mám pocit, že mi odešli a odcházejí z tohoto světa moji největší přátelé, pro mne nejváženější osobnosti mého života, kteří pro mne něco znamenali. Ve spojení s nedávnými Velikonocemi a dobou vzkříšení Krista přemýšlím, že možná je to ale zrovna ten správný čas, protože se mi určitě brzy zase v někom objeví, v někom jiném, kdo mi je bude zase připomínat… 

I ta největší přátelství, která pro mne znamenala mnohé, též skončila v tomto jarním období. Pro někoho je novým začátkem leden, pro mne je to prostě duben. 

Stejně tak jak se probouzí příroda, i ve mne se probouzí nová energie a chuť na nové začátky, velké a důležité změny či nutnost stěhování, změny, které jsou občas v životě třeba. Už jen pro to, že bohužel patřím do té skupiny lidí, kteří neumějí říkat ne. Znáte to možná sami, i když sami nevíte kudy kam, vždy vyslechnete a pomůžete tomu, kdo od vás žádá pomoc, sami pak ale nemáte kde brát sílu a energii pro sebe. Závidím všem, kteří to dokážou, říkat ne. Moc bych se to chtěla jednou naučit! 

Naše jarní číslo – doufám i ve vás – probudí novou energii a spoustu nových nápadů.

Než se zmíním o tom, co v tomto čísle nesmíte opominout přehlédnout, ráda bych se podělila o velké potěšení a radost nad krátkým vyprávěním s naším hostem, Pavlou Gomba, která jako ředitelka nadačního fondu Unicef pro Českou republiku již téměř dvě desetiletí pomáhá dětem na celém světě. Máte-li také chuť pomoci a není vám tato smutná realita lhostejná, budu moc ráda, když se začtete do jejích slov a popřemýšlíte o možnosti, jak můžete být nápomocni třeba i vy. 

Lhostejnost a nezájem o druhé se mne poslední dobou citlivě dotýká, a to i při návštěvě většiny gastronomických zařízení v naší zemi. Když jsem byla nedávno v Itálii, překvapila mne nebývalá ochota, slušnost a pokora především mladého obsluhujícího personálu ve všech restauracích, které jsem během dvou dnů při této pracovní návštěvě na několika místech navštívila. Možná je to tím, že na rozdíl od nás je tam velký nedostatek pracovních míst, u nás je tomu naopak, když mluvím o gastronomii, míst je dost, ale zase nikdo nechce dělat. Najít dnes sympatickou servírku, slušného číšníka a dobrého kuchaře se rovná téměř zázraku. Tato špatná situace nedostatku kvalitních zaměstnanců se řeší napříč všemi obory, ale mám pocit, že v gastronomii je to poslední roky skutečně extrémní problém. 

Všichni restauratéři by si přáli slušného, zodpovědného, vstřícného zaměstnance, který by neodradil jejich hosty nebo jim nezkazil to, co dlouho budovali a o čem snili, totiž být tu pro své hosty. Realita je však taková, že v případě problému na pracovišti nemůžeme člověka pomalu ani vyhodit, protože jiného těžko najdeme. Kdy se to změní? Je to hodně smutný příběh. K čemu je vám skvělá myšlenka úžasného restauračního konceptu, když nemáte práci ve vaší restauraci komu nabídnout. 

Pojďme se ale raději projet, ať přijdeme na jiné myšlenky, a co třeba do Brescie? Kdybyste byli letos v květnu blízko tohoto města, určitě si to naplánujte tak, abyste se stihli podívat na nezapomenutelný a oblíbený závod Mille Miglia, závod historických automobilů, neboť se vyjíždí právě z tohoto města, projíždí se Římem a cíl je opět v Brescii. Je to závod nabitý emocemi, hrdostí a láskou k tradici a slávě italského automobilového průmyslu. 

Je jaro, konečně se těšíme z příjemného počasí, proto cestujte, nebuďte líní, nezůstávejte doma, je spousta nových míst, zemí a přátelství, která za to stojí. Nové vůně neznámých ingrediencí a pokrmů, které čekají na objevení jen vámi!

Vaše

Kateřina Reimitzová